Kdysi před patnácti lety, když ještě tehdejší mládež věřila na ježíška, se mladá dvacetilétá a hlavně slavná baletka Mária Stephensová vydala na její běžnou podzimní vycházku starou alejí. Lístí- chlouba stromů už dávno poraženě leželo na zemi. Jen někteří silní jedinci se pevě drželi větví s doměním, že vydrží na stromě co nejdéle. Jenže je navštívil menší podzimní vánek a chtíc nechtíc padali k zemi. Mářiny oči směřovaly k zemi. Ty barvy, tvary a vůně stály za ten pohled. Občas se tu a tam mihla veverka, která starostlivě sháněla oříšky na zimní období. I ohbloha byla zajímavá. Vlaštovky, špačci a čápi zmateně poletovali a připravovali se na dlouhou cestu za teplem. Po tom všem rozplývání se Mária konečně podívala před sebe. Zastavila se. Sundala si růžové brýle a otřela si oči. Znovu se podívala. Tam v dáli za starým bukem se cosi třpytilo. Nebyl to žádný lesk zlata ani drahých kamenů, ale lesk lidských vlasů. Pod stromem ležela maličká asi tříletá holčička s pronikavě rezavými vlásky. Měla na sobě zelenou bundu s medvídkem a k tomu hnědé starší tepláky. V rukou svírala kousek papírku. Mária k holčičce pomalu natáhla ruku a než se nadála, holčička prudce ucukla a začala brečet. Uměla jen mama, tata a root. ,,Notak, malá'' Utěšovala holčičku Mária. Trvalo ji celou noc, než se jí mohla dotknout. Vzala ji z rukou papírek a četla. ,,Prosím postarejte se o moji dceru Rhoot, nemáme dostatek peněz, doufám, že se na nás nezlobíte......'' ,,Nezlobíme?!!!!'' Rozčílila se Mária. ,,Zanechají tu maličkou ratolest v lese a my se nemáme zlobit!!?!'' A jelikož Mária neměla žádné děti ani manžela, neváhala, vzala maličkou Rhoot do náruče a šla s ní spokojeně domů. Cestou do nového domova se Rhoot radovala z podzimního sluníčka a barev listí. Stejně nejvýraznější barvu měly Rhootiny vlasy.








Máš hezu blog!!!!A hezu dess!!!